Lev
Lev
»král zvířat«, nejsilnější a nejmohutnější, nejstatečnější i nejušlechtilejší šelma kočkovitá (v. t.; čeleď Felidae) z podrodu Felis, jehožto znaky jsou dokonale vtažitelné drápy a boltce bez chvostů; jediný druh sekce lvů (Leonína), kteří se od jiných koček liší okrouhlou zřítelnicí, ocasem na konci chvostnatým a hřivou samců. Statné, na přídě zvláště složité, v bocích štíhlejší tělo lvovo dorůstá délký i 1,5 m, výšky v plecích až 90 cm; ocas bývá 80 cm dl. a končí se ve chvostu rohovitým hrotem. Hlava jest široká, čenich dosti širokv a tupý, oči poměrně malé, ale bystré. a ohnivé, boltce neveliké; krátký trup spočívá na silných nohách, jež mají dole tlapy všech šelem kočkovitých největší. Tělo jest pokryto krátkou a hladkou srstí; samci mají kolem obličeje na hlavě i na přídě těla delší hřívu. Barvou a rozměry její, pak barvou srsti vůbec liší se odrůdy lvů od sebe, jak následuje. Největší z nich, [Lev] berberský (F. l. barbarus), v severní Atrice žijící, má srsť barvy žlutavé, trochu narudlé nebo nahnědlé, a hustou, mohutnou hřívu až i vezpod na břicho a na přední končetiny dosahující, v níž chlupy barvy plavé s načernalými jsou pomíšeny. U lva senegalského (F. l. senegalensis; ze střední a jižní Afriky) nesáhá kratší, řidší i světlejší hříva dozpod, na břicho. Veliký [Lev] kapský (F. l. capensis; již. Afrika, Habeš) jest mu podoben, ale má hřívu tmavou. Menší [Lev] perský (F. l. persicus; přední Asie) má srsť světlé barvy izabelové, v huňaté hřívě však roztroušené chlupy i hnědé a černé. Nejmenší všech variet, [Lev] guzeratský č. gudžarátský (F. l. guzeratensis; Indie), má srsť barvy plavé, ale hřívu velmi krátkou; chvost ocasní jest veliký, barvy bělavé.[Lev] žije tou dobou v Africe kromě údolí kolem dolního Nílu, zejména v Africe vnitřní, pak v západní a jižní Asii. Ještě v historické době býval domovem i v Řecku a Makedonii. Jest opravdu »králem pouště«. Obývá po většině sám jediný, jen v čase páření se lvicí ve svém lovišti, z něhož se v pohodlnosti své jen nerad vydává na delší výpravy. Doupětem si volí mělkou prohlubinu v houštinách, rákosí a vůbec nějak krytou. Jsa šelmou noční, bývá za dne jen zřídka vídán mimo svůj byt. Vydávaje se v noci na lov, strašlivě zařve. Kořist svou, zejména antilopy i všelikou jinou zvěř, lapá skokem do dálky i větší 9 m; menší ssavce zabíjí jedinou ranou mohutné své tlapy, větším skáče na krk a hrozným chrupem svým jim rozdrtí obratle šíjové. Nejraději odnáší kořist svou v tlamě do brlohu; nemá-li ssavců na svobodě žijících, i do osad a ohrad pro dobytek se vkrádá. Jest pak arci v obydlených končinách, na př. sev. Afriky, mnohem škodlivějším než v nitru temné pevniny. Na člověka činí útok jen zřídka, z hladu nebo podrážděn; také jest nebezpečno dáti se přede lvem na útěk. Zajatý [Lev] zkrotne a přilne ku člověku, ač se nikdy nezhostí svých vrtochů. Všem ostatním šelmám předčí velikomyslností, ušlechtiloupovahou, vážností, klidem a rozvahou, chováním po královsku důstojným. Nejodvážlivější a nejdivočejší všech prve jmenovaných odrůd jest [Lev] berberský. Samice rodí z jara za 15 nebo 16 neděl po páření z pravidla dvě nebo tři, zřídka jen jedno neb až i šest mláďat; lvíčata hned s počátku vidí, mívají délku 33 cm a barvu našedivělou, na hlavě a na končetinách skvrny, na hřbetě příčné pruhy černé, jež se však již v prvém roce života ztrácejí. Samice k nim lne obětivou, příslovečnou láskou mateřskou. Také zajatí lvové se plemení na př. v zoologických zahradách. Průměrný věk lvův prý jest 35 roků. Lidé lvy pro maso, kůži a také pro to, že jsou škodlivi, střílejí nebo do jam chytají. Přemnoho jich pohubili Římané, kteří lvy do Říma pro cirky vozili; Pompejus sám prý dal jednou přivézti 600 těchto šelem ku hrám. Zbytky fossilních lvů (F. l. spelaea Goldf. = Leo spelaeus Filh.) nalezeny v diluviu, také u nás. Br.
